,,Jednoho dne jsem se probudil
a bylo mi řečeno, že se mi pár věcí změní.
Měli pravdu – změnil se mi život,,
O mně
To, že se jmenuji Richard, je v podstatě náhoda. Měl jsem se jmenovat Petr, a dokonce nade mnou vyselo jméno Norbert. Nic proti Norbertům, ale je to přinejmenším jméno nezvyklé. Paní, která ležela v porodnici s mojí mámou, měla pro svého syna vybrané jméno Richard a já se měl jmenovat, jak jsem již výše napsal, Petr. Co se v porodnici stalo nevím, jisté je, že si paní odvážela z porodnice Petra a máma Richarda. Richarda, ve znamení střelce. Příjmení, již bylo jednoduché a bylo stejné, jako měli moji rodiče tedy Štěpánek.
Tolik krátce k tomu, jak jsem se dostal ke svému příjmení a jménu. Dítě jsem byl jako každé jiné. Naši mi říkali dítě ulice. To proto, že mě často naháněli domů. Byla jiná doba. Nás rodiče naháněli domů a dnes rodiče přemlouvají děti, aby šli alespoň na chvíli z domu.
Školka, základní škola, průmyslová škola, dva roky vojenská základní služba a byl tady ten reálný, surový život, který k nám vztahoval svoje ruce, aby nás uchopil a již nepustil. Nikdy jsem se nijak nezabýval myšlenkou, co bych chtěl dělat. Snad jen okrajově, protože mojí vášní byl tanec a motocykly. Jako by zosobňovaly svobodu pohybu a projevu. Ať jsem v životě dělal, co jsem dělal, tyto dvě vášně byly vždy se mnou. Mým vzorem byli rytíři, protože v mých představách zosobňovali spravedlnost a čest. Ale abych nezapomněl, vždy jsem chtěl hrát divadlo. Dotáhl jsem to až na vystupování v jedné skupině historického šermu. Jak jste asi sami pochopili, herecká kariéra se, bohužel pro svět, nekonala.
Tanečník, lektor, metodik, choreograf, to byly profese, které mě naplňovaly a také téměř 20 let živily.
Přesto jedna z mých vášní málem zabila druhou. Rok 1999, přesněji květen, se nesmazatelně zapsal do mých osobních dějin. Tehdy jsem potkal na svém motocyklu člověka, který nerespektoval žádná pravidla ani zákony a svým počínáním mě málem poslal na cestu, ze které již není návratu. Ale ještě nepřišel můj čas. Zřejmě tady mám ještě nějakou práci. Jak jinak si mám vysvětlit, že jsem všechna ta zranění přežil. Celkem 23 operací z toho 21 zákroků proběhlo během prvních 21 dnů pobytu v nemocnici.
Když jsem si uvědomil, že žiji, přišla spousta otázek a jednou z nich byla i otázka, co bude dál. Vnitřní krvácení, rozdrcená slezina, roztržené plíce, o zlomeninách žeber a čelisti nemluvě, se zhojily. Moji levou ruku se však zachránit nepodařilo, a tak jsem se musel naučit žít s jednou. Přesto se mi znovu podařilo vrátit zpět k pohybu a ještě 12 let v oboru setrvat.
Říká se, že život má s námi nějaký plán, že jsme k něčemu předurčení, nebo že tady máme nějaké poslání, které máme splnit. Pochopil jsem, že to vše nebyla náhoda, protože já to měl spočítané již v tom příkopu, kde mě po havárii našli. Přesto vše jsem zde zůstal a mám možnost Vám mnohé sdělit. Jedním z těch sdělení je, že to není život, kdo má s námi nějaký plán. Vše se odehrává v režii Toho Nejvyššího, který nás miluje a nechce abychom zahynuli.
Nemůže naslouchat ten, kdo stále mluví. Já se učil a učím naslouchat a přiznám se, že mám toho nejlepšího učitele. Má snaha nese ovoce. S přibývajícími léty slyším lépe než dříve. Opět se potvrdilo, že přibývající roky nás mohou obohacovat a je jen na nás, jak s tím bohatstvím naložíme. Všechno má svůj čas a ten musí přijít. Stejně, jako čas zasít a sklidit. To, co jsem cítil, jsem chtěl zrealizovat a věřte, je to kolikrát dlouhá cesta, než na tu správnou nastoupíte. Jak použít vše, čím jsem si prošel?
Pokud se to vše stalo z nějakého důvodu, je potřeba jej najít a naplnit jej.
Potkal jsem se s mnoha případy, kdy člověk nevěděl jak dál. Najednou vše ztratilo smysl. Nemyslete si, že člověk musí vždy přijít o nějakou končetinu, aby nevěděl jak dál. Často to byli zdraví lidé, lidé bohatí, lidé, které celý jejich život štěstěna nosila na rukou, a najednou prostě neviděli cestu, kterou jít.
Ano, toto je cesta, kterou jsem se dal. Necelých 30 let jsem pracoval s lidmi a jak to, tak vidím, mám s nimi pracovat dál. Na mé práci se nic nemění, snad jen prostředí, ale kdo ví, možná i to je pořád stejné. Podstatou je člověk a cesta. Proto tyto stránky, proto moje rubriky, a proto já zde. Kdo jsem? Jsem člověk na cestě.